62. Vědci se přou zda Bůh existuje nebo jej věda může nahradit

17.07.2016 11:02

Vědci se přou zda Bůh existuje nebo jej věda může nahradit

V současné době se na televizní obrazovce znovu objevují dokumentární pořady zaměřené na diskuzi vědců,o tom, zda vesmír, přírodní zákony a zejména život jsou záměrem Boha, což je spojováno s jeho existenci, či dílem náhody. Ateisté horlivě argumentují, že věda postupně rozkrývá záhady, spojované v minulosti se zázraky Boha. Teisté (vyznavači monoteismu) ale prohlašují, že vědecká zjištění vlastně objevují Dílo Boha, takže v tomto smyslu potvrzují jeho existenci. Vědci ateisté poukazují na knihu Genesis, která je základem Starého zákona v Bibli a argumentují, že její text se vymyká reálným poznatkům vědy, takže je pouze smyšleným tvrzením o Bohu. Menšina těch ostatních, kteří existenci Boha uznávají, naopak zdůrazňují dokonalý řád přírody, což podle nich svědčí o promyšlenosti projektu vesmíru a života v něm, tedy o nezbytnosti jeho Tvůrce.

Úhelným kamenem vědeckých sporů o existenci Boha se stala Darwinova Evoluční teorie druhů života. Pro ateistické vědce je argumentem princip přirozeného výběru druhů, kdy se jednotlivé druhy vyvíjejí jeden z druhého. Přežívají pouze ti silnější, což podle nich samo o sobě zakládá takto formovaný řád. Navíc, princip přirozeného výběru se podle ateistů nesrovnává s představou laskavého a milosrdného Boha, což je pro ně podpůrným argumentem.

Je příznačné, jak ze znalostní nouze argumentují také nábožensky založení vědci, kteří existenci Boha uznávají, dokonce i církevní hodnostáři. Při neznalosti Systému Universa, vycházejí z teorií materialistické vědy o vzniku vesmíru a také z Darwinovy teorie vývoje druhů života. Svědčí to o úrovni znalostí, spíše neznalosti současné společnosti o účelu bytí a o postavení člověka v existujícím světě, obojí v záměru Božího Tvůrce.

Jen tak si lze vysvětlit taková všeobecně přijímaná, i když jen neznale deformovaná fyzikální, biologická a další úzce materialistická východiska a tvrzení, týkající se vesmíru a především života jako takového, např.

doba trvání vesmíru od velkého třesku je přibližně 13,5 miliard let,
dosavadní existence života na Zemí v délce 3,5 mld let,
exploze v evoluci mnoha forem života měla nastat před 500 mil. lety, a to v oceánech,
lidé se na Zemi poprvé objevili před 200 mil. lety,
kdyby na Zem před 200 mil. lety nespadla kometa, nevymřeli by dinosauři.

Pravděpodobně se s většinou našich čtenářů shodneme na tom, že odhadovat a dokonce propočítavat minulé procesy v rozsahu miliard a stovek milionů pozemských let zpět, a to podle pravidel dovozovaných pouze hmotně, a to jen nepřímo, má k prohlašované vědecké exaktnosti příliš daleko. Není to podceňování vědy, ale reálné posouzení jejích omezených možností, pokud bude ignorovat Nehmotu, která všechny vlastnosti hmoty a dokonce její existenci způsobuje. Tak to vyplývá z účelu Universa a tomu odpovídajícímu Řádu. Který do něho Boží Tvůrce vložil.Tyto a ještě mnoho dalších skutečností přibližují knihy Zdeňka Svobody, ,,Svět je jinak a Sdělení Druhé strany" sepsaná podle sdělení k tomu pověřeného Nehmotného Tvořivého Ducha z prostředí "Druhé strany".

Z principu prostředí a procesní dynamiky Universa, založené na vzájemném polaritním vymezování Nehmoty a hmoty, lze jednoznačně dovodit a zodpovědět nejen otázky o stáří Universa, ale také podstatu a účel života. Příkladně, shora uváděná tvrzení současné vědy jsou ve skutečnosti následující:

Universum (vesmír), takže veškerá hmota v něm, bylo Božím Tvůrcem utvořeno zformováním části Nehmoty. Její vlastnosti umožňují základní oběh hmoty v režimu označovaném "perpetuum mobile". Velký třesk, jak jej fyzikálně dovozuje věda, nikdy nebyl. K této teorii chybí vědě doložení, kde se prvotní potřebná hmota vzala a jak vznikla. Další přecházenou skutečností je, kdo dal či jak vnikl impuls, aby nastal "velký třesk". Z uváděného vyplývá, že také prohlašované stáří Universa 13,5 mld let, odvozované matematicko-fyzikálně z velkého třesku a následně jen z hypoteticky předpokládaných procesů, je pouze spekulativní nereálnou konstrukcí. Skutečná doba trvání Universa, jako cíleně rozpohybované mobilní soustavy, je cca 64 miliard pozemských let.
Existence života na Zemi vyplývá ze hmotných podmínek prostředí, které život podmiňují. Skutečnost je taková, že život na Zemi, počínaje prvotními mikroorganizmy, přepracovávajícími anorganickou hmotu potřebnou pro postupně zaváděné vyšší formy života, trvá dosud približně 80 milionů let (nikoliv 3,5 miliardy).
Hmotné podmínky prostředí pro život na Zemi jsou dosud cca 80 mil let a budou trvat ještě cca 40-50 milionů let. Pro člověka jsou ale zúžené, neboť ten potřebuje pro svůj metabolizmus připravené prostředí rozvinuté flóry a fauny. Postupně, jak bude prostředí ztrácet vlastnosti podmiňující jeho bytí, bude již připravena další planeta života, aby Tvořivý Duch v těle člověka mohl pokračovat ve svém vývoji. To je také důvodem postupného zavádění druhů života na každé planetě určené pro bytí člověka. Darwin a jeho následníci, bez znalosti Nehmotné podstaty všeho hmotného, zaměnili tento proces za materialistické tvrzení o evoluci vývoje druhů. Podle nejnovějších vědeckých dodatků k této teorii je právě boj druhů o přežití hnací silou v takto samovolně působícím řádu v přírodě. Zastánci této teorie se ale dosud přou o základní skutečnost – jak vůbec život vznikl.
Dalším problémem pro vědu je, jak ze stejné atomární neživé hmoty vznikne hmota živá, schopná se reprodukovat. Ke všem halasně proklamovaným úspěchům v manipulaci s živou hmotou používá věda hmotu mající původ v živém organizmu. Sama není schopna, protože člověk nikdy schopen nebude, zformovat byť ten nejjednodušší živý organizmus. Hmotu totiž oživuje pouze Nehmotný program, který je odlišný pro druhy hmotného života, nejdokonalejší je pro člověka. Jeho nositelem je vždy samčí buňka. V okamžku splynutí samčí a samičí buňky se otevírá a začíná tak vývoj nového jedince. Poněkud odlišná je reprodukce (dělení) jednobuněčných organizmů. Vysvětlení ale přesahuje záměr této aktuality. Na základě Nehmotného programu se formuje DNA v úloze hmotného programu těla a Nehmotné energetické tělo. Právě toto tajemství, hmotně nerozluštitelné a nenapodobitelné, je tou pravou podstatou vzniku a pokračování života. Bůh tuto schopnost svěřil výlučně do působnosti Stvořitele.
Boží Tvůrce se cítil osamocen, neměl s kým sdílet své pocity a předávat své nekonečné dobro. Pojal tedy záměr vytvořit sobě rovné Nehmotné Bytosti – Tvořivé Duchy. V tomto záměru stvořil prvního absolutně dokonalého a sobě rovného Tvořivého Ducha - Stvořitele. Pro Božího Tvůrce by nebyl problém zformovat ještě další takové Nehmotné bytosti, ale z jeho podstaty vyplývá, že všichni Tvořiví Duchové musí dospět k vlastnostem svého Stvořitele vlastním svobodným vývojem. Ve hmotných tělech lidí tak tříbí svoji kvalitu ve hmotném prostředí s protiklady dobra a zla.

Proto je člověk vrcholem živé přírody, je svými schopnostmi nejlépe vybaven, ale neměl by to zneužívat vůči přírodě, která je uspořádána v dokonalém řádu právě pro něho. To je tím skutečným důvodem shora zmiňovaného postupného vysazování oživujících Nehmotných programů do připraveného hmotného prostředí, aby jednotlivé druhy v potravním řetězci a metabolických procesech na sebe plynule navazovaly.

Na základě výše uvedeného si již můžete vysvětlit co je Svatá trojice, Nejsvětější trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh v křesťanském dogmatu jsou tři osoby, totiž Bůh Otec (Boží Tvůrce), Bůh Syn (Stvořitel) a Duch Svatý (Tvořivý Duch – Nehmotná bytost), které sdílejí jediné božství. Podstata a vztah těchto osob je složitý teologický problém odlišně řešený v různých církvích. Historicky nejvýznamnější byl spor o filioque (latinsky „i Syna“), nejdůležitější věroučný spor Velkého schizmatu, které v raném středověku definitivně rozdělilo hlavní proud křesťanství na západní (katolickou) a východní (pravoslavnou) církev.
Ještě zmínka o údajné příčině vyhynutí dinosaurů, které věda připisuje dopadu komety na Zem před 65 miliony lety. Skutečnost je ale taková, že příčinou bylo negativní jednání člověka, které způsobilo cca před 27 tisíci lety katastrofický zánik dosud nejvyspělejší Atlantské civilizace a současně nenávratné zhoršení klimatických podmínek v rozsahu planety jako celku. Zanikly do té doby převažující celoroční zelené plochy takže velká zvířatat (dinosauři a další) přestala mít potravu. Tyto druhy fauny, přesto že byly vybaveny velkými zuby, byly býložravci, mezi sebou se nezabíjely. Existovaly jen ty masožravé druhy, které likvidovaly uhynulá zvířata.. Tento princip zaniká po katastrofě, kdy vznikla potřeba potravního řetězce pro zachování života. Úpravou Nehmotných programů bylo mnoho zvířecích druhů změněno na dravce. Tím se stal i po-atlantský až současný člověk, a to i v postavení, kdy jej k tomu okolnosti nenutí. Sdělení této pravdy dává odpověď na údajnou krutost Boha. Nikoliv, příčinou i vykonavatelem krutosti člověk, pokud při svém vývoji ve hmotě si vytváří prostředí odporující principům Boha a takto jedná.

Ze sdělovaných poznatků o Systému Universa je zřejmé, jak je současná moderní věda ještě vzdálena od skutečné reality světa a jak je v zajetí hmotného dogma, které se z neznalosti stalo dokonce kriteriem uznávané vědeckosti. Jen tak je možno pochopit teoretické mýty, do kterých se vědci zaplétají, když jen z nepřímých dohadů považují teorii evoluce za prokázanou skutečnost a kladou si otázku, zda její smyšlený úspěch je dílem Stvořitele nebo náhody.

Jedno si však společně nevěřící i věřící vědci uvědomují a přiznávají, že pro vědu je tajemstvím jak se utváří DNA, která je hmotným základem života a pestrosti jeho druhů. Zjišťují, že stačí malé změny v jejím složení k obrovským rozdílúm v rozsahu živé přírody. Ani tato vědecká bezmoc zatím ale nedala podnět zamyslet se nad nedůvodností přijatého hmotného dogma "racionální vědy“, přijatého před cca 350 lety. Je pro současné materialistické vyznání moderní vědy příznačné, že tato bezmoc stvořit život, alespoň jako nejjednodušší mikroorganizmus, naopak dále prohlubuje její zatvrzelou snahu prokázat hmotou podstatu života i duchovní stránky člověka. Svědčí o tom snaha některých vědců sestrojit umělé vědomí, založené na neuronových sítích elektronické podstaty. Takové "vědomí" by podle nich mělo být vkládáno do robotů, místo dosud jejich programování, s cílem oživit je a naučit myslet, utvářet umělý život, postupně nerozpoznatelný od přirozeného. Současné propojení společnosti s internetem považují za počátek zrodu kolektivního vědomí.

Zanechme ale tyto nereálné fantazie těm, kteří teprve k poučení dospějí. Pokusme se zamyslet nad současným stavem vědy, jejíž teoretické deformace, zejména v základních otázkách bytí člověka, se promítají do názorové hladiny společnosti jako celku. Dospějeme nepochybně k závěru, že věda se zahleděla sama do sebe, do své jen vysněné schopnosti změnit svět podle svých hmotně omezených představ a metod, takže se snaží převzít funkci Boha, ať již jej abstraktně uznává či nikoliv.

Lze si uvědomit, jak jsou v dané situaci potřebná Sdělení Druhé strany, která věcně a na úrovni hmotné vzdělanosti současného člověka, vnášejí světlo do náboženských i novodobých vědeckých mýtů. Pomáhají směrovat vývoj věčné Duchovní podstaty člověka v souladu se záměrem Boha, který dává smysl existenci života a nás lidí.