95.Duchovno a jeho význam pro jedince, společnost a přírodu

Jako aktualitu č. 92 jsme pojali text přípravy na výše uvedenou přednášku a reagujeme tím na četné připomínky našich příznivců ke  špatné kvalitě video záznamu z přednášky.

Úvodem:

Stále více dotazů směřujících na nás se týká vysvětlení co je, nebo kde je „Druhá strana“, kdo je Tvořivý Duch, jak vznikl život, jestli je život i jinde ve vesmíru, zda existují mimozemšťané, jaký máme názor na reinkarnaci, karmu a mnoho dalších. Současná věda popírá jakékoliv skutečnosti, které nemůže hmotně uchopit, změřit, zvážit nebo jinak s nimi nakládat. Neuznává proto ezoterická učení o bytí člověka a prostředí ve kterém se pohybuje a tudíž nemůže ani na tyto otázky pravdivě odpovědět.

Rozhodli jsme se proto naší dnešní přednášku věnovat těmto otázkám a uvést na pravou míru processing vývoje Tvořivého Ducha ve hmotném i Nehmotném prostředí Univerza.

Nejprve základní otázka: jak vznikl život a především člověk, kdo to je člověk a jaký má smysl jeho bytí. Nad-tvořivá síla, Bůh, je jedno jak nazveme autora velkolepého díla jakým je Universum (vesmír) – ohraničený celek s vloženým nekonečně se v kruhu opakujícím Systémem založeným na polaritě. Co je polarita? Je to vztah dvou činitelů (protikladů), jehož kvalita se odvíjí od převládajícího (většího) účastníka vztahu a poměřovaný je podle souladnosti či nesouladu se Systémem (dobro a zlo, bílá a černá, kladný a záporný, jin a jang apod.). Z toho můžeme odvodit, že polaritní vztah se liší od absolutního tím, že v každém je, byť nepatrný zárodek, toho druhého. Jsou to dvě navzájem se doplňující síly.

Obrázek monády staročínského znaku pro polaritní vztah jin-jang.

Člověk si od nepaměti klade otázku jak vznikl a odkud vlastně pochází. Odpovědí jsou mu různá zkreslovaná vysvětlení, podle toho, zda mají svůj základ v Bibli nebo ve smyšlených vědeckých teoriích.

Starý Zákon, jako základní text křesťanské Bible a také všech kánonů (věroučné texty) náboženství, která uznávají jediného Boha (monoteismus), je směsí podobenství a skutečných příběhů, které přibližují původ a úlohu člověka na Zemi. Během staletí byl biblický Starý Zákon vystaven mnoha zásahům tak, aby vyhovoval právě panující mocenské síle, takže z něho byly vyjmuty právě ty části, které se týkají např. přirozených práv a svobody člověka. Další negativní vlivy na zkreslení původního textu se projevily v důsledku překladu do moderních jazyků. V současnosti se tak soubor textů Bible stává pouze základním nábožensko-filozofickým spisem, který je uctíván, aniž by byl pochopen jeho pravý smysl a účel. Bible v původním znění byla průvodcem pozemským životem tehdejšího člověka. Z informací, které v Bibli zůstaly do současnosti se to nedůležitější vytratilo, takže pro praktický pozemský život se téměř nic nehodí. Zůstaly pouze obecnější informace, jak byly vyjádřeny pro společnost v době vzniku Bible, takže neodpovídají soudobým podmínkám a současný člověk je nespojuje s potřebami svého bytí. Nejen z toho důvodu se člověk obrací na současnou vědu, aby dostal odpověď na otázku kdo je a kam směřuje. Věda popírá existenci všeho jiného než smysly člověka vnímané skutečnosti. To, co nemůže pozorovat, zvážit, změřit a na základě toho konstruovat své teorie, je pro ni neskutečné a patří do oblasti mýtů a bájí. Touto metodou je vytvořena i teorie o náhodné existenci člověka na Zemi a teorie o vzniku Vesmíru. Oba tyto směry, jak církevní tak současné vědy, neodpovídají skutečnosti, takže jsou jako návod pro praktické bytí člověka scestné.

Je odpozorováno a obecně přijato jako nezpochybnitelná skutečnost, že jakási lidskými smysly nevnímatelná síla ovlivňuje nejen naše bytí, ale celé reálné prostředí okolo nás. Co to je?  Je to substance zformovaná božskou silou a schopnostmi z Pralátky Absolutna.  Lidskými smysly je nevnímatelná, hmotně neuchopitelná, nezměřitelná a prostupuje všechno hmotné. Je to polaritní činitel ke všemu hmotnému s vlastnostmi formujícími hmotu – prostě Nehmota. Zájemci o poznání tohoto fenoménu najdou všechny informace v publikaci „Svět je jinak“ a také na našich stránkách www.svetjejinak.cz.

Jak to doopravdy bylo a je?

Jediný existující Systém Jsoucna má podstatu Boha a není hmotný, takže smysly člověka je nevnímatelný. Základní vlastností Nad-tvořivé síly (Boha) je šíření nekonečného dobra, lásky a porozumění pro druhé. V tomto prostředí Jsoucna v Absolutnu byl  osamocen, neměl s kým sdílet své city a proto pojal záměr stvořit Nehmotné bytosti – Tvořivé Duchy, kteří budou jeho společníky. Nejprve byl vymodelován dokonalý, jemu rovný, Tvořivý Duch – Stvořitel na kterého přenesl některé své schopnosti, aby mu byl nápomocen při uskutečňování  jeho záměru. Nebyl pro něho problém zformovat takto i mnoho dalších Tvořivých Duchů, kteří by ovšem byli kopií svého Tvůrce bez vlastní identity, ke které by nedospěli vývojem v prostředí protikladů a svým svobodným rozhodováním. Vzniklo tak Universum jako polaritní prostředí, kde se Tvořiví Duchové mohli svobodně vyvíjet k obrazu svého Stvořitele. Tvořivý Duch je tedy nehmotná bytost s vlastní nezaměnitelnou identitou, která ukrytá ve fyzickém těle působí ve hmotném prostředí jako člověk. Pro Nehmotné bytosti by bylo snadné v Nehmotném prostředí Universa rozpoznat co je dobré - v souladu s principy Boha -  a co je s nimi v rozporu, takže cesta k dokonalosti je znesnadněna opakovanými vstupy do hmotného prostředí, kdy vstupem do hmotného těla se stává člověkem a nadále nemá přístup k dosud nabytým znalostem, zapomíná kdo je a musí se spoléhat pouze sám na sebe. Ale od počátku. Po zformování Nehmotná bytost nějaký čas pobývá v Nehmotném prostředí „Druhé strany“ a z této pozice pozoruje život ve hmotě. Jsou to jakési první krůčky batolete.  Poté vstupuje do hmotného prostředí do těla člověka a počíná jeho vývoj k vlastnostem jeho Stvořitele v podstatě ve třech stupních.

Tři vývojové stupně TD:

  • Základní,  v  němž se TD učí být ve hmotném těle a prostředí, které až dosud pozoroval z „Druhé strany“, komunikovat s okolím, opatřovat si potravu a přístřeší před vlivy počasí a další potřeby zajišťující jeho bytí. Reinkarnace v tomto období probíhají několik miliónů let, které trvá několik miliónů let, jsou četnější než jednou za 270 let
  • Střední vývojový stupeň, v němž se TD učí komunikovat ve hmotných vztazích ve společnosti, zbavuje se povahových negací, individuálního sobectví, učí se pozitivním vztahům ke druhým lidem, k přírodě a živým tvorům. V tomto vývojovém stupni se TD vrací do hmoty zpravidla jednou za 270 pozemských let, aby si ověřil svůj předchozí vývoj a pokračoval v odstraňování přetrvávajících negací. Je to období, kdy TD se začínají diferencovat ve svém vývoji, dostává se jim podpory z „Druhé strany“ od jejich průvodce (souvislost s karmou). Toto období trvá několik desítek miliónů pozemských let.
  • Vyšší vývojový stupeň je stádiem Duchovního člověka, který je schopen jít vlastní cestou, aniž by byl ovlivňován ostatní společností. Vstupuje do hmoty podle potřeby a z pověření „Druhé strany“ bez ohledu na panující hmotné podmínky. Proto se tito pokročilí TD vracejí do hmotného prostředí častěji, tj. opakovaně. Důvodem je především setkání ve hmotě s Tvořivými Duchy na nižším vývojovém stupni společné skupiny, jimž pomáhají naplňovat jejich karmická předsevzetí. Dalším důvodem vstupu vývojově pokročilých TD do hmoty je předpoklad, že dosáhne i za nepříznivých podmínek spojení s „Druhou stranou“, takže bude nápomocen při přenosu Informací pro usměrňování negativního vývoje vztahů ve společnosti.

Formování nových TD Nehmotných bytostí se děje vždy v souvislosti s novou planetou života. Země je třetí takovou planetou, takže v současnosti je množství Nehmotných bytostí již ve třetím stádiu svého vývoje a někteří dokonce dosáhli nad-stupně – vlastnosti Stvořitele a jsou krůček od vstupu do bezpolaritního Absolutna. Esoterika tyto bytosti považuje za anděly.

Jak z předchozího vyplývá „Druhá strana“ je Nehmotná součást Universa. Tak jako nás obklopuje hmota, tak také Nehmota, kterou ale svými lidskými smysly nevnímáme. „Druhá strana“ je tedy všude kolem nás, tedy ne někde nahoře (nebe) či jinde ve vesmíru. Před vstupem do hmotného těla musí Nehmotná bytost obléknout „kabátek“ z jednoho druhu Nehmoty – Předhmoty, protože jinak by hmotou těla prošla a nemohla se účastnit na řízení svého hmotného obalu. Při opouštění těla musí tento izolační obal svléknout, jinak zůstane v mezi-prostoru, tj. nebude se moci volně pohybovat v Nehmotném prostředí, ale také nebude moci komunikovat s hmotou. Více o těchto stavech a jak k nim dochází  se dozvíte v publikaci „Svět je jinak“.

Ve středním vývojovém stupni Nehmotná bytost – Tvořivý Duch před vstupem do hmotného prostředí na základě vyhodnocení svého tam předešlého působení si tvoří jakýsi plán pro odstranění toho, co se v jeho hmotném bytí nepovedlo nebo nepodařilo odstranit. Spolu se svými druhy ze skupiny (zpravidla okolo 60 duší), kteří jsou právě na „Druhé straně si v návaznosti na to vybírá genetický materiál (rodiče), čas a místo (astrologická konstelace) vstupu do hmoty, aby podmínky pro svá předsevzetí byly co nejoptimálnější. To je celé vysvětlení toho co v bytí člověka následuje a co je nazýváno karmou. Není pravda tedy, že osudové dění dané karmou je nezměnitelné. Pokud člověk je znalý skutečností souladných se Systémem, pak naplňuje kladně svou karmu – duchovně roste. Do těla vstupuje Nehmotná bytost s prvním nadechnutím novorozence. V ten okamžik se uzavírá „světelný tunel“, kterým prošla z Nehmoty „Druhé strany“. Ujímá se řízení svého nového hmotného těla. Tento problém není tématem této naší přednášky, poznamenejme pouze, že Tvořivý Duch řídí vědomé jednání člověka, jeho rozhodování ve vztazích, nevědomé funkce hmotného těla se uskutečňují na základě  impulzů Nehmotného druhového programu, který ze stejné atomární hmoty jako je neživá příroda formuje živé hmotné tělo a způsobuje, že tato formace roste podle programu a po určitý čas se obnovuje. Níže uvádíme schéma, ze kterého lze odečíst tyto funkce a zařízení pro vstup a výstup TD do těla.

 

V zásadě jsme vysvětlili, jak vzniklo Universum, kdo, nebo co je Nehmotná bytost – Tvořivý Duch, kde je „Druhá strana“ a co je karma.

Nyní několik slov o zásadách „vzdělávacího“ božského Systému, jejichž znalost je potřebná má-li člověk žít s nimi v souladu a duchovně růst. Zásady Systému Universa jsou založeny na lásce a dobru.

První a nejdůležitější je ctění svobody druhého. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je to jeden z nejobtížnějších bodů, protože rozeznat tuto hranici je velmi citlivé. Zvládá ji jen bytost na vyšším stupni svého vývoje oproštěná od sobectví, závisti, lpění na hromadění majetku.

Další zásadou je  Láska a Dobro, to je myslet nejdříve na druhého, pak teprve na sebe, pomáhat ostatním bez očekávání jakékoliv odměny a dal.. Dnešní společnost funguje přesně naopak, každý myslí hlavně na sebe a když pomáhá tak hlavně sám sobě, nebo za to očekává nějakou odměnu. Je to opak lásky a dobra, je to zlo a špatnost. Negacemi jsou honba za zviditelněním, závist, sobectví, hromadění majetku na úkor druhých. Do jaké míry se člověk při svém bytí dokáže tímto řídit, posuzuje už jako Nehmotná bytost na „Druhé straně“. Boží soudy a tresty (peklo) jsou výmysly  církevní moci k udržení morálky věřících. Neznamená to proto, že člověk navštěvující církevní obřady a tzv. věřící, žije podle zásad Systému Boha a duchovně roste.

Jak bylo výše uvedeno, vývoj Nehmotných bytostí – Tvořivých Duchů probíhá ve třech stupních. Když na první planetě života skončily podmínky pro život (planeta se v současnosti nachází v souhvězdí Plejád) byla společnost Nehmotných bytostí ve hmotě – lidí ve stavu, kdy již existovalo rozdělení na  řemeslníky a zemědělce, primitivní znakové písmo a výměnný obchod. Ve společnosti lze již poznat postup vývoje jednotlivých TD. Právě ti nejpokročilejší se začínají ujímat  vedoucího postavení v jednotlivých skupinách a na druhé planetě života již budou tvořit základ pro podporu vývoje nových, pro toto prostředí zformovaných TD.

Souhvězdí Plejád  

Druhá planeta života (v současnosti se nachází v souhvězdí Labutě) poskytuje prostředí pro vývoj TD ve hmotě jak z předešlé planety života (nazvěme je „A“) a nově zformované Nehmotné bytosti (budeme jim říkat „B“). Po skončení podmínek i na této planetě života přecházejí obě skupiny do nového prostředí, kterým je už naše planeta Země. „A“ jsou už poměrně zkušenými bytostmi ve druhém stádiu svého vývoje a „B“, díky přítomnosti a podpoře „A“, měly podmínky pro rychlejší průběh svého vývoje v prvním stádiu, takže planeta Země je prostředím, kde jsou přítomny Nehmotné bytosti ve všech stádiích svého vývoje. V rámci optimálních podmínek pro svůj vývoj musí mít prostředí vlastnosti pro všechny bytosti. Z toho důvodu se na Zemi od počátku její obyvatelnosti člověkem střídají společenská uskupení, jejichž vývoj určuje převažující skupina Nehmotných bytostí (TD) působících jako lidé. Při dosažení svého účelu společnost zaniká, aby vznikl prostor pro formování dalšího civilizačního uskupení.

Souhvězdí Labutě

 

První civilizací na Zemi byla Hyperborea. Nacházela se v oblasti jihovýchodní Asie, kde v současnosti jsou Filipíny, Thajsko a Vietnam. Tato civilizace trvala neuvěřitelných cca 34 milionů let. Tito první lidé se zpočátku dorozumívají neverbálně (mimosmyslově), v primitivních podmínkách se učí shánět potravu, stavět obydlí a ochraňovat své potomky. V konečné fázi se tato společnost již rozděluje na řemeslníky a zemědělce. Řemesla a obchod se soustřeďuje do jakýchsi městských celků, zatímco zemědělci jsou společenství představovaná jednotlivými rody. Existuje směnný obchod, vytvořila se primitivní řeč. Ve hmotě jako lidé převažují nově zformované bytosti  pod dohledem těch zkušenějších. Povšimněme si, že zatímco pro úplně první utvořené bytosti  byl vyhrazen pro jejich vývoj prostor po celou dobu obyvatelnosti první planety, v tomto případě postačuje již jen zmíněných 34 mil. pozemských let, než došlo k regulaci vývoje této společnosti rozsáhlou přírodní katastrofou vulkanického původu doprovázenou silným zemětřesením. Ve společnosti totiž začaly převažovat vztahy nesouhlasné s principy Vyššího Systému, když jednotlivci začínají hromadit majetek nad své potřeby na úkor druhých, rozvíjí se soupeření o moc a hlavně člověk začal používat zbraň ne na svou ochranu, ale jako zákeřný útočný prostředek, kterým zabijí. V Bibli je toto alegoricky zpodobněno jako příběh o Kainovi a Ábelovi, prvních synech Adama a Evy.

Druhá civilizace, kterou označujeme jako Lemurie byla lokalizována rovněž do mírného pásma 20. rovnoběžky severní šířky, a to v oblasti jižní Asie, kde se v současnosti nachází Pákistán, Nepál, Severní Indie a okolí. Také v této společnosti se postupně zformovaly a převládly negativní vztahy nesouladné se Systémem. Trvala asi 4 mil. let. Do hmotného prostředí se nejčastěji vraceli jako lidé Tvořiví Duchové, zformovaní pro druhou planetu života, která se v současnosti nachází v souhvězdí Labutě a samozřejmě i ti „nejmladší“ bytosti. Zajímavostí v této souvislosti je, že nedávno proběhla sdělovacími prostředky zpráva o objevení planety označené jako HATP-11b v souhvězdí Labutě, kde podle vědců panují podmínky pro vznik života. Vědci přitom netuší, že objevili bývalou (v pořadí druhou) planetu života. Při vrcholném nárůstu negativních vztahů ve společnosti zaniká tato civilizace rozsáhlou lokální přírodní katastrofou v podobě potopy. Alegoricky vyjádřeno v Bibli jako příběh o Noem a jeho synech.

Třetí civilizace, Před-Atlantská - těžiště jejího působení bylo v oblasti jihozápadní Asie až Středního východu. Centrum této civilizace bylo v současných lokalitách Íránu a Iráku až po Mrtvé moře. Trvala přibližně 26 milionů let. Negativní vztahy ve společnosti se přesouvají do oblasti uspokojování vlastního libida, tedy do oblasti "morálky". K jejímu cílenému zničení došlo výbuchy a ohněm ze zapálených ložisek ropy, která se v celé této rozsáhlé oblasti nacházela mělce pod povrchem a současně se uvolňoval i zemní plyn, což umocnilo zkázu v širokém okolí. Tehdy, v před-Atlantském klimatu, to byla ještě zelená krajina s hustým lesním porostem, takže před rychle se šířícím ničivým požárem nebylo úniku. Tato společnost již disponovala vyvinutou kulturou, používalo se jednoduché (znakové) písmo. Rozvinutá byla i znalost o výrobě kovů (zlato, železo, měď, antimon), rafinace „zemního oleje“ (ropa) pro olejové lampy, používala se tažná zvířata pro dopravu nákladů ve vozech s koly, vzkvétala výroba uměleckých předmětů z kovů (hlavně ze zlata) pro bytí člověka nepotřebných. Již existovaly kovové plíšky (zlaté, měděné a železné) jako směnná hodnota. Objevují se rané formy otroctví. Bible alegoricky vzpomíná tuto etapu vývoje společnosti jako zkázu Sodomy a Gomory a příběh Lota a jeho rodiny.

Rozmístění civilizací na Zemi

Čtvrtá civilizace Atlantská navázala na dosaženou civilizační úroveň předchozí společnosti. Prakticky nedošlo k přerušení dosažených znalostí, protože korigující zásah byl příliš lokální a směřoval ke zničení hlavního jádra populace. Jak bylo již sděleno, existovalo písmo, tedy byly k disposici záznamy a také díky rozvinuté mořeplavbě existovaly kontakty s obyvatelstvem usazeným v oblastech předešlých společenství. Rozkládala se na území od dnešní jižní části Spojených států a Střední Ameriky až po západní Evropu. Její okrajová území dosahovala nebo se dotýkala současných teritorií střední a jižní Ameriky a z druhé strany západní a jižní Evropy, která tehdy nebyla ještě oddělena od Afriky Středozemním mořem. Centrum Atlantské společnosti bylo v prostoru současných Bermud v Atlantickém oceánu, takže rovněž v pásmu okolo 20. stupně severní šířky. Znalostní pozůstatky této dosud na Zemi nejvyspělejší civilizace se staly základem směrování duchovního i hmotného vývoje "naší" následné civilizace.

Existence Atlantské společnosti trvala přibližně 750 tisíc let a skončila před cca 26 tisíci lety obrovskou přírodní katastrofou, vyvolanou člověkem, respektive skupinou jednotlivců na nižším stupni vývoje jejich Ducha. Jednalo se o zcizení a předčasné použití projektu s cílem získání zesíleného proudu Nehmotné energie odražené od povrchu tehdy ještě existujícího druhého Měsíce Země nazývaného Nao. Jeho atomární hmota se roztříštila a odrazová vlna způsobila, že pevnina Země v oblasti Atlantidy se potopila za současného vzniku dnešního Atlantického oceánu. Z původní pevniny zůstaly pouze tři velké ostrovy, dnešní Kuba (Velké Antily), Island a Britské ostrovy. V soudobém Atlantickém oceánu je velký podvodní útvar, přibližně 2000 km dlouhý, napojený na Azorské ostrovy, který je pozůstatkem potopené pevniny. Současně došlo k zásadnímu zhoršení klimatických podmínek v rozsahu celé planety. Byl to zásah, který uvrhl zbylou populaci na dlouhá nikoliv desetiletí, ale tisíciletí, do primitivních podmínek bytí.

Přesto, Atlantská společnost dala znalostní a spirituální základ všem pozdějším postupně se ustavujícím a zanikajícím kulturním společenstvím mladší historie, až do současnosti. V historii vývoje atlantské společnosti nalezneme stejné prvky sloužící k vývoji TD, tvorbu o moc soupeřících celků – válečné střety, postupné nalézání vlastností hmoty pro potřebu bytí člověka, regulaci populace ataky různých nemocí, přírodní katastrofy a pod.. Náš zájem se dotýká až vrcholného období cca před 50 tis. lety, kdy ve společnosti převládaly Nehmotné bytosti jako lidé ve třetí fázi svého vývoje. Technika vycházela ze znalosti o podstatě Univerza a jeho Systému. Zastavíme se proto v tomto období historie Atlantidy a přiblížíme si podrobněji vztahy ve společnosti a bytí člověka v tomto období. Je to období, kdy vznikají stavby typu pyramid, člověk pro své bytí užívá energii stahovanou z volného prostoru a mezilidské vztahy jsou v prvé řadě založeny na  svobodě jednotlivce.

 Ukázka staveb pyramid z celého světa

Egyptské pyramidy v Gíze – nejznámější objekty tohoto druhu

Ziggurrat v Uru

 Více informací  o tomto období na Zemi naleznete na našich www.svetjejinak.cz.

Vraťme se ale do současnosti. Z předešlého lze dovodit, že mezilidské vztahy a z toho plynoucí důsledky v současnosti jsou přirozeným projevem vývoje Nehmotných bytostí – Tvořivých Duchů ve hmotě. Záleží na skladbě TD ve hmotě, tj. skladbě vývojové úrovně. Jak bylo již řečeno, Nehmotná bytost průchodem světelným tunelem a navléknutím Předhmotného „kabátku“ ztrácí spojení s „Druhou stranou“ a uzavírá se pro ni jakákoliv informace o tom kdo je a kam směřuje, jaký smysl má její hmotný život. Od toho okamžiku musí se spoléhat jen sama na sebe a osvědčit při svém rozhodování dosaženou vývojovou kvalitu. Tento proces úzce souvisí, jak v následujícím poznáte, s jedinci nebo celými skupinami lidí, kteří tyto znalosti o podstatě a účelu Univerza uchovávají a předávají ať už ústně, nebo v grafické podobě svým následovníkům – zasvěcencům. Výklady současné vědy k nalezeným artefaktům při neznalosti podstaty a Systému Universa, jsou proto zcela scestné.  Následně se zmíníme o některých, historicky známých jedincích i skupinách působících po katastrofickém zániku atlantské společnosti, kteří nám zanechali informace, které bez výše uvedených znalostí nelze pochopit.

Prvním takovým známým jedincem byl Žlutý císař,  mytický čínský vládce, který podle tradiční čínské chronologie panoval v letech 2697–2598 nebo 2674–2575 př. n. l.

Podle mýtů vynalezl zpracování kovů, je považován za autora základního díla čínské medicíny zvaného Chuang-ti nej-ťing, v překladu Vnitřní kniha Žlutého císaře, stanovil proporce v architektuře a další pro bytí člověka prospěšné věci.  Připisuje se mu i zakladatelství znalostí o jin/jang silách, ze kterých se vyvinulo pozdější učení feng-šuej.

Žlutý císař byla osobnost, která dokázala sjednotit roztříštěné kmeny a vytvořit první prosperující stát. Vzhledem k tomu, že žil okolo roku 2600 př. n. l., přesný rok není důležitý, ale důležité je, že se v podstatě shoduje s obdobím působení Imhotepa, egyptského vezíra faraóna Džosera, kněze, mudrce, architekta a autora staroegyptských naučení (staroegyptské pojetí typické etiky sebeovládání, integrace a altruismu), který byl později pokládán za jednoho z bohů. Pokud bychom se porozhlédli po světě v tomto období, našli by se ještě další obdobní jedinci, ať už sami panovníci nebo jejich chráněnci, kteří posouvali civilizační pokrok v určité oblasti. Tak tomu bylo i v případě Žlutého císaře, který sám nekomunikoval s Druhou stranou, ale měl jedince, kteří přenášeli informace a rady, on pak silou své moci, podporován z Nehmoty je prosazoval do společnosti. To Imhotep měl schopnost komunikovat s Druhou stranou a také je to na jeho díle vidět do dnešních dnů. Stupňovitá pyramida v Sakkáře je toho němý svědek.

Nejvíce informací o zaniklé Atlantidě a o podstatě světa a člověka v něm pochází z Egypta.

V roce 590 před naším letopočtem odtajnil jeden "velmi starý egyptský kněz", jménem Sonchis, nesmírně zajímavé informace o legendární Atlantidě. Popsal přesně polohu, podobu i historii této ztracené civilizace. To vše sdělil Solónovi, který byl řazen k sedmi největším mudrcům starověkého Řecka. O sto osmdesát let později byla historie Atlantidy zaznamenána v Platónových dialozích Timaios a Kritias. Jak Sonchis ze Saje a odkud získal znalosti o Atlantidě? Nejspíš patřil k následovníkům boha Hóra, takzvaným Šemsu-Hor. Šlo o kastu kněží, která podle staroegyptského kněze a historika Manetha Egyptu vládla po dynastii takzvaných bohů, polobohů a herojů v letech 5000 až 3450 před naším letopočtem. Opatrovali v tajnosti posvátné vědění a někdy se o nich mluví jako o příslušnících první tajné společnosti ve starověku. V Egyptě působili už v období zlatého věku původních božských králů a zůstali tu ještě dlouho po odchodu těchto vládnoucích bohů zpátky “na nebesa”.

Mapa Atlantidy uprostřed Atlantiku. Mundus Subterraneus 1669, Athanasius Kircher.

Zpodobnění hlavního centra Atlantidy podle vyprávění egyptského kněze Sonchise

Z výše uvedeného lze s jistotou odvodit, že ani jeden z nich se nemohl ztotožnit s vlastnostmi Ježíše. Zatím co tito podle sdělení pracovali s hmotou, Ježíš byl, dnes by se řeklo, filozof, léčitel a guru skupiny svých přívrženců (apoštolové). Samozřejmě to nemohl konat bez spojení s Druhou stranou. Do svého učení promítal skutečnou podstatu světa a člověka. To se samozřejmě nelíbilo vládnoucím mocným. To, co se dnes traduje o Ježíšovi z něj utvořila až křesťanská církev. Udělala si z něho ikonu pro mocenské ovládání davu. Ježíš je mnohdy pokládán za součást Svaté trojice. Ve skutečnosti svatá trojice je otec (Nad-tvořivá síla, Bůh), syn (Stvořitel – první dokonalý Tvořivý Duch) a Duch svatý  = Tvořivý Duch ve hmotném obale jako člověk.

Středověké zpodobnění Svaté trojice

Když je řeč o Ježíšovi, nutno poznamenat, že jeho učitelem byl sv. Jan Křtitel, který byl svým způsobem významnější. Oba se dostali do rozporu s mocnými, ale „smrt“ Ježíše byla jaksi demonstrativnější. Přečteme-li si životopis Jana Křtitele, pochopíme, co dokáže žena, když je odmítnuta mužem svých představ. To se ovšem nemůže objevit v historii, takže, jak vidno, takové situace ve vztazích se neustále opakují, přizpůsobeny pouze momentálnímu stavu společnosti. Ještě jedna poznámka: chrámy – stánky Boží nesloužili jen k modlení, ale scházeli se tam a rozmlouvali jedinci, kteří  byli více než obyčejní lidé.

24.červen – Narození sv.Jana Křtitele

Jeruzalém je považován za posvátné město tří hlavních mono-teistických náboženství. Zaprvé je svatým městem judaismu (Šalomounův chrám,vlastně „zeď nářků“ ze zbylých kamenů chrámu),podruhé je uctíván křesťany (chrám Božího hrobu z 12. století) a nakonec je uznáván ve zbožné pokoře muslimy (Omarova mešita ze 7.století,údajně místo odkud Mohamed vstoupil na nebesa).

Kolem roku 1000 př.Kr. David dobyl Jeruzalém a zvolil jej za hlavní město dvanácti izraelských kmenů judsko-izraelského království.Přítomnost archy úmluvy a hlavně stavba chrámu za vlády krále Šalomouna učinily z města náboženské centrum Židů: byla zde oslavována vznešenost Boží i vznešenost domu (rodu) Davidova.

Poté Jeruzalém prochází dramatickým údobím: nejdříve v roce 993 př.Kr. rozdělení mezi severním a jižním královstvím, Jeruzalém zůstává hlavním městem jen malého území Judy; potom jeho zničení v roce 587 králem Nabuchodonozorem a odvlečení obyvatel Jeruzaléma do babylónského zajetí.

Jeruzalém byl znovu budován po vydání Kýrova ediktu roku 538 př.Kr., který umožnil postupný návrat Židů ze zajetí. Povstáním Makabejských v 166 př.Kr .dochází ke svržení helénistické nadvlády.Svaté město je následně dobyto římským císařem Pompeiem a podrobeno Římu. Roku 70 po Kr. nechal císař Titus v čele římských legií město jako centrum protiřímského odporu zničit a nařídil také zbořit chrám. V roce 135 nechal císař Hadrián srovnat zbytky Jeruzaléma se zemí a město po celá staletí přecházelo z jedněch rukou do druhých.

Jeruzalémský chrám symbolizoval svým charakterem jediného Boha. Ježíš se svými učedníky mu vždy prokazovali hlubokou úctu a často se v něm společně modlili. Dějiny jeruzalémského chrámu jsou také trvale spojeny s životním příběhem sv.Jana Křtitele a jeho rodičů Zachariáše a Alžběty.

Zachariáš působil na konci 1.století př.Kr. jako kněz jeruzalémského chrámu a původem pocházel ze starobylého rodu Abiova.  Jeho manželkou byla Alžběta,příbuzná Panny Marie. Archanděl Gabriel zvěstoval Zachariášovi narození,jméno i místo působení jeho syna.Zachariáš neuvěřil poselství božímu a byl potrestán tím,že zůstal němým až do dne,ve kterém byl jeho syn obřezán a obdarován jménem Jan.Podle učení katolické církve byl sv.Jan Křtitel osvobozen od prvotního hříchu již v lůně matky.

Sv. Jan Křtitel se od útlého mládí hlásil k radikální  skupině židovských asketů,kteří si říkali Nazirejci (tj. zasvěcenci). Členové této komunity se zavázali,že nebudou pít víno a nedotknou se ničeho nečistého (např. mrtvého těla). Zákaz se týkal také stříhání vlasů a vousů. Sv.Jan Křtitel v tomto duchu celý život dodržoval přísné zásady zdrženlivosti a odříkání se pomíjivých detailů světské marnivosti,které rozptylují mysl a od hluboké kontemplace a ředí soustředěnost ducha při rozpoznávání Božího záměru.  

Po způsobu proroků Starého zákona se Jan Křtitel odebral na poušť,aby se v tichém rozjímání a meditaci připravil na nesnadný úkol,ke kterému byl Bohem povolán.Ve věku třiceti let dosáhl podle tradičního židovského názoru způsobilosti k zastávání učitelského úřadu.

Kolem roku 27 po Kr. Jan Křtitel začal kázat a vybízel lid k pokání i přípravě na brzký příchod Vykupitele. Jako potulný kazatel vyzýval hříšníky,aby zpytovali svědomí, neboť království Boží je blízko a ty,kdo se vyzpovídali,omyl vodou řeky Jordánu. Velký důraz při svých kázáních věnoval sv.Jan Křtitel kritice zažitého názoru židovského národa,že Židé jsou původem přednější a významnější než ostatní skupiny obyvatelstva.

K velikému úspěchu a ohlasu na kázání sv.Jana Křtitele přispěla zajisté Janova zevnější podoba.Chodil oděn opaskem staženým šatem z velbloudí kůže a živil se skromnou stravou, ve které převládaly kobylky a lesní med.

Sv.Jan Křtitel získal mnoho následovníků včetně několika,kteří se později stali Kristovými apoštoly.Křtěním ve vodách Jordánu  upomínal na povinnost činit pokání a připravo-val lid na Kristův křest,nicméně Janův křest neměl účinků křtu Kristova.Kristův křest je svátost,ve které člověk vodou a slovem Božím od hříchu prvotního a všech jiných hříchů je očištěn i v Kristu jako nové stvoření k životu věčnému znovu zrozen.

Sv.Janu Křtiteli se dostalo vyznamenání,když za ním přišel sám Ježíš,aby se od něho nechal pokřtít.Janův křest ovšem nebyl svátostný a nepůsobil milosti,nýbrž jako přípravný povzbuzoval pokání, jako symbolický naznačoval duševní čistotu. Duch svatý vstoupil na Ježíše v podobě holubice a sv.Jan Křtitel ho jako první výslovně označil „beránkem Božím,který snímá hříchy světa“,čímž veřejně poukázal na Ježíšovu smírnou oběť na kříži.                  

Horlivost, se kterou sv. Jan Křtitel oddaně plnil svůj úkol, ho nakonec stála život.Galilejský tetrarcha Herodes Antipas zapudil od sebe svou zákonitou manželku,dceru arabského krále Arety,a pojal za manželku Herodianu,manželku svého nevlastního bratra Heroda Filipa. Jan Křtitel byl v poutech vsazen do žaláře, protože káral hříšného Heroda za cizoložství a žádal čestnou nápravu těžkého morálního poklesku. Hříšná a panovačná žena Herodiana zahořela ke Janu Křtiteli krutou a spalující nenávistí a přiměla svoji dceru  Salomé, která tancem okouzlila otce Heroda,aby žádala jako svoji odměnu hlavu uvězněného Jana Křtitele.Král vyhověl nezvyklému přání,nechal sv. Jana Křtitele ve vězení setnout a jeho hlavu pak přinesli katovi pacholci na míse.

 Salomé s hlavou Jana Křtitele

Podle dochovaných informací byl sv.Jan Křtitel popraven roku 29 po Kr.a církev uctívá památku Janova umučení 29.srpna.Podle Matouše Janovi učedníci odnesli jeho tělo,pohřbili je a pak nešťastnou událost oznámili Ježíšovi. Ježíše zpráva o smrti sv.Jana Křtitele hluboce zasáhla.Odplul lodí na pusté místo, aby se v samotě skryl se svým žalem. Ve výtvarném umění bývá sv.Jan Křtitel zobrazen v oděvu z kůže,jak křtí Krista či nese beránka nebo kříž s nápisem „Ecce agnus Dei“ (Ejhle beránek boží).

Stahování elektřiny z volného prostoru – zobrazení v chrámu bohyně Hathor

Chrám bohyně Hathor v Dendeře je zdrojem zatím netušených znalostí našich dávných předků z období Atlantidy. Denně tisíce turistů obdivují jeho ruiny a poslouchají výklad průvodců, zkreslený současným vědeckým pohledem na dobu vzniku a skutečný význam artefaktů. A s motivem hadů se tam návštěvník setká takřka na každém kroku. Nejzajímavější jsou však zobrazení jakýchsi baněk s uzavřenými hady. Existuje množství různých výkladů a názorů na jejich význam. Pravdu mají ti, kteří zastávají názor, že se jedná o záznam technologie stahování elektřiny z volného prostoru. Můžeme dodat, že se jedná o její koncové využití k osvětlení. Hrozilo nebezpečí, že znalosti z Atlantidy předávané dosud mezi úzkou skupinou vyvolených, zaniknou. Rozvíjela se nová společnost, založená na úplně jiných principech a tyto ochraňované "báje" nezapadaly do koncepce mocných. Bylo rozhodnuto vybudovat jakousi obrazovou "encyklopedii", která odolá času. Základní výstavba a její obrazová hesla probíhala v utajení pod záminkou stavby chrámu k oslavě bohyně Hathor (obdoba skrytých symbolů v architektuře známých středověkých katedrál). V průběhu dalších tisíciletí byl areál rozšiřován o další objekty a některá "hesla" byla přemisťována, do nich začleňována a nově komentována. To postihlo i kruhový zodiak, který pochází z doby budování základní stavby.

Na těchto několika příkladech z Hathořina chrámu v Dendeře jsme chtěli demonstrovat, jak je ošidné posuzovat archeology nalezené artefakty podle teorií utvořených jen spekulativně právě na podkladě takových objevů.

Chrám bohyně  Hathor

Zodiak z chrámu bohyně Hathor

Chrámový komplex v Abydosu uchovává ve své výzdobě množství více než zajímavých informací, které jsou ale vysvětlovány v souladu s teoriemi vytvářenými odborníky z pohledu současných představ o vzniku a vývoji kulturních společenství na Zemi. Nelze se proto divit, že v komplexu existuje vlys, který vědecká společnost ignoruje, protože nezapadá do jejích teorií o historii. Tím více na jeho vysvětlení pracuje fantazie esoteriků a stoupenců mimozemšťanů.

Chrám boha Osiria v Abydosu

Vlys z chrámu boha Osiria v Abydosu

Je nutno se také zmínit o Imhotepovi nejen jako tvůrci stupňovité pyramidy v Sakkáře, ale i o znalci léčení, astrologie a dalších oborů potřebných pro bytí člověka využívající znalosti o Systému Universa.

Dobové umělecké  ztvárnění  osoby Imhotepa

Komplex stupňovité pyramidy v Sakkáře

Ájurvéda je sanskrtské slovo a znamená vědění o životě. V současnosti se tak označuje  systém tradičního indického lékařství praktikovaný jako systém alternativní celostní medicíny. Odvozuje své počátky z véd, obzvláště z Atharvavédy, která souvisí z náboženstvím a mytologií. V souladu s Atharvavédou obdržel ájurvédu Dhanvantari od Brahma asi ve 2. tisíciletí p.n.l. a byl pak zbožňován jako bůh medicíny.

Védy =  knihy vědění. Obsah je zhruba šestkrát větší než Bible. Dlouho byly předávány výlučně ústně. Obsahem jsou v podstatě informace o světě a člověka v něm.

Ájurvéda je považována za nejstarší a nejholističtější systém péče o zdraví. Podle ájurvédy je stabilní rovnováha tří základních energetických charakteristik - dóš je základem zdraví (Nehmotná energie). Podle klasické ájurvédy má každý člověk již od narození zcela specifický a vyvážený poměr tří dóš (tridóša) a jejich nerovnováha způsobuje pocity nevole, bolesti, onemocnění a choroby (zahuštění těla = geneticky zděděnou hmotu těla).

Je dvacet pět vlastností, které se k dóšám vztahují:

  1. VÁTA - suchost, pohyblivost, chladnost, lehkost, proměnlivost, jemnost, hrubost, rychlost,
  2. PITTA - horkost, ostrost, světlo, vlhkost, mastnost, tekutost, kyselost,
  3. KAPHA - těžkost, zdrženlivost, olejnatost, sladkost, stabilnost, pomalost, měkkost, lepkavost, těžkopádnost a chladnokrevnost.

Orgány a poruchy, které nejvíce souvisí s působností jednotlivých dóš jsou:

  1. VÁTA - hrtan, krevní oběh, nervový systém
  2. PITTA - žluč, žaludek, střeva, játra, slezina, srdce, oči a kůže
  3. KAPHA - hlen, dutiny, kostra, zuby, nehty

Ve vztahu k přírodě a k přírodním silám jsou dóši prostředníky mezi duchem a okolním světem:

  1. VÁTA - směs éteru a vzduchu
  2. PITTA - směs ohně a vody
  3. KAPHA - směs země a vody

K přesnějšímu určení původu nerovnováhy a poruch rozeznává ájurvéda patnáct subdóš:

  1. VÁTA - prána, udána, samána, apána, vjána
  2. PITTA - pačhaka, randžaka, sadhaka, aločhaka, bhradžaka
  3. KAPHA - kledaka, avalambaka, bhodaka, tarpaka, šléšaka

Dhanvantari s pohárem nektaru života

Dhanvantari s pohárem nektaru života

Ájurvéda se zaměřuje na dynamické vyvažování životních energií - prán - v těle a považuje většinu poruch za psychosomatické a proto všechna doporučení jsou zaměřena na podporu rovnováhy dóš. Zahrnuje doporučení pro vyvážené stravování a životosprávu, různé terapie (pančakarma) a procedury (aroma, hudba, čistění, masáže), pulsovou diagnostiku, tělesná (Hathajóga) a dechová (pránajáma) cvičení a techniky rozvoje vědomí (meditace). Ájurvédské rostlinné a minerální doplňky stravy přispívají k harmonické vyváženosti mysli a těla oživením vnitřních životních energií.

Vývoj ájurvédy nejvíce podpořil buddhismus, obzvláště jeho intenzivní zájem o udržování rovnováhy, který je znám v buddhismu jako mádhjamika. Ájurvéda zdůrazňuje umírněnost v jídle, spánku, pohlavním styku, užívání léků, apod. a zahrnuje kompletní systém životosprávy a stravování. Také hygiena je jednou z hlavních součástí ájurvédské životosprávy a zahrnuje pravidelné koupele, čistění zubů, jazyku, očí, uší apod. a příležitostné mazání těla sezamovým a jinými oleji. Oleje se užívají různě, včetně pravidelné konzumace (přepuštěné máslo) jako součást stravy, nebo i masáže hlavy teplým sezamovým olejem. Pocení doporučuje ájurvéda jako nejvhodnější způsob jak ucpané kanály otevřít a oslabit vliv dóši, která tyto blokace způsobuje.

Dalším udržovatelem znalostí o člověku a jeho světě je druh židovské mystiky – Kabbala. V židovském pojetí to znamená, že mystik (kabalista) se zcela oddává službě Bohu, studiu a naplňování Božích přikázání Tóry. Kabbala znamená „přijmout“. Mystika je obecně směr v náboženství, při kterém se ten, kdo jej praktikuje (mystik), snaží oprostit od všedních starostí a přiblížit svou duši k Bohu.  Své dojmy, techniky a praktiky kabalisté od středověku zapisovali, původně byly však veškeré meditační a mystické praktiky předávány a vykládány ústně. Byly přístupné jen úzkému okruhu soustřeďujícímu se kolem učitele a žáků.

Tóra znamená zákon, učení a v nejužším smyslu jde o první ze tří částí TaNaChu, neboli prvních pět knih hebrejské Bible nazývané také Pentateuch nebo Pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium, což je základní dokument judaismu. Podle židovské tradice byly knihy Tóry věnovány Bohem Mojžíšovi okolo roku 1220 př.n.l., krátce po exodu z Egypta. Sdělení obsahu Tóry byla zjevena celá historie lidstva od prvopočátku Stvoření, byl to hlas Boží (Druhá strana), který Mojžíšovi diktoval obsah Tóry.  Mystické učení mělo již v té době pověst něčeho, co je přístupno pouze skutečně zbožným lidem, a pro ty, kteří nesplňují odpovídající „požadavky“, se může jednat i o velmi nebezpečnou praktiku.

Z celého vyplývá, že křesťanská Bible převzala hebrejský text Tóry a ta část se nazývá Starý zákon.

Tóra

Epigenéze (vývoj) podle kabaly

Řád maltézských rytířů  je jedním z velkých mezinárodních rytířských duchovních řádů, který vznikl v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi jako Řád rytířů svatého Jana v Jeruzalémě neboli Řád johanitů či hospitalitů. Jako řád Maltézských rytířů je označován od svého působení na ostrově Malta. Málo je známo, že kromě „špitálnictví“, ochraně věřících a pomoci potřebným byl řád i ochráncem znalostí o člověku a jeho světě.

  

Nejstarším duchovním řádem rytířským,  vzniklým z podnětu křižáckých válek za osvobození Palestiny,je řád johanitů. Johanité byly původně strážci jeruzalémského špitálu pro chudé a nemocné,který v polovině 11. století založili italští kupci a zasvětili jej sv.Janu Křtiteli.   

Rytířský řád Johanitů (hospitalitů) položil základ pro  řád Maltézských rytířů. Označení „maltézští rytíři“ získali jeho členové až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta, které mu už pak trvale zůstalo. Od jeho založení můžeme vysledovat, že v tomto sdružení se inkarnovalo mnoho TD na vysokém stupni svého vývoje (např. Ježíš a to dokonce několikrát). Po II. Světové válce se změnou nejen politické situace v Evropě vliv Řádu a jeho působení upadá, vliv přechází na jiné uskupení., jako např. Mezinárodní červený kříž či Modrý půlměsíc. V současnosti se řád věnuje téměř po celém světě charitativní činnosti v oblasti zdravotně postižených.

Přesuňme se do oblasti současné Evropy a řekněme si něco více o Keltech, ale hlavně o nejvyšších duchovních této společnosti – druidech. V současnosti se kdekdo snaží aplikovat keltské zvyky a rituály do současného života. Pořádají se slavnosti v duchu Keltských tradic, existuje horoskop podle Keltů a další nesmysly s nimi spojené – např. různé ochraňující amulety, ale opravdová znalost chybí.

Dobové zobrazení druidů

  

Současná věda identifikovala Kelty jako indoevropský národ, tedy potomky příchozích z oblasti severní Indie, který v době svého vrcholného rozkvětu (přibližně r. 400 př. n. l. až 0) obýval prakticky celý evropský kontinent. Již od počátků této kultury byli zvláštní společenskou vrstvou Druidové - jacísi tajemní kněží požívající nesmírné úcty celého starověkého světa. Kde se v Indii vzal národ, který typově byl zcela odlišný od tamních obyvatel? Proč s nimi nesplynul, ale vrátil se hlavně do oblasti západní Evropy? To jsou otázky, které vytanou na mysli při čtení vědeckých studií. Jak to tedy opravdu bylo? Původní obyvatelé severní Indie jsou potomky z druhého civilizačního celku na Zemi – Lemurie, zatímco Keltové jsou potomky kmenů Atlanťanů sídlících po první katastrofě na severozápadu Evropy. Opustit toto území je donutila druhá katastrofa, která zasáhla Středomoří. Na své několika set letité pouti se nakonec usadili v oblasti dnešní severní Indie.

Uplynulo několik tisíc let, než bylo rozhodnuto, aby se zbytky národa Keltů, vlastně Atlanťanů, vrátily do své domoviny. Byli to právě Druidové, kteří dokázali svým uměním pracovat s duchovními silami a ochránit Kelty při jejich cestě zpět do Evropy. Druidové – z tehdejšího pohledu zvláštní jedinci, kteří vládli nevídanými silami. Z dnešního pohledu můžeme říci, že se jednalo reinkarnaci Nehmotných bytostí na vysokém stupni svého vývoje do hmotného těla, aby ochraňovaly znalosti nejen o Atlantidě, ale celkově o Universu a života v něm. Vyplývá to i z jakýchsi zásad, které stvrzují jejich znalost Systému Boha v Universu:

  • nedělat nepravosti, přeloženo do srozumitelné řeči – nedělat nic, co je nesouladné se Systémem,
  • chovat se čestně = v souladu s pravidly Systému,
  • ctít život v jakékoliv formě – je to největší (Božský) zázrak,
  • povinnost člověka chránit všechny živé tvory, ale i přírodu,
  • vyznávat harmonii člověka s jeho okolím,
  • lidská duše je nesmrtelná,
  • zapsáním se z každé věci stane dogma, proto i když bylo známo písmo, všechny uchovávané znalosti byly předávány ústně.

Není proto divu, že s rozšiřováním křesťanství se jejich postoje musely nutně stát předmětem pronásledování se snahou vymýtit toto svobodomyslné učení. Podíváme-li se podrobněji na krédo druidů, nutně musíme uznat, že se nápadně podobá hlavním tezím buddhismu – vše pramení z jednoho: znalosti Systému vloženého jeho autorem do Universa.

Posuneme-li se po časové příčce, mohli bychom se ještě rozepsat o středověkých zednářích  ovládající tajemství „architektury“ chrámových staveb, které obdivujeme dodnes, nebo o rosekruciánech příslušníků „tajného“ středověkého řádu Růže a Kříže zaměřeného na hermetická učení (tajná, mystická) o fyzice, matematice, alchymii, magii a kabbale. V současnosti sice existují po světě následovníci sdružující se do nejrůznějších spolků, ale jsou to spíše vyznavači a stoupenci jednotlivých esoterních odvětví. Pravý účel a opravdové znalosti se vytratily spolu s nástupem současné dogmatické, nic jiného než hmotu neuznávající, vědy.

Sv. Jan Křtite je patronem i sdružení svobodných zednářů, kteří ve středověku svobodně procházeli Evropou a budovali na zakázku velkolepé katedrály. V raném novověku se zednáři začali organizovat do lóží a v duchu odkazu svého patrona si vytkli za cíl pěstovat křesťanskou humanitu a vést přísně mravný život - to je oficiální konstatování v encyklopedii.

Erb svobodných Zednářů

Jak to bylo doopravdy? O původu zednářství existují nejrůznější legendy. Podle tzv. Chrámové legendy se zednářství odvozuje od Hirama Abiffa, stavitele Šalamounova chrámu, podle jiné hypotézy se svobodní zednáři měli snažit navázat na odkaz řádu templářů, který byl zrušen v roce 1307. Jedno je jisté, že všichni navazovali na předávané, ale i sdělované informace mající původ v atlantských znalostech o formování hmoty a jejích vlastnostech. Znamená to, že určití jedinci byli nositeli těchto „tajných znalostí“ a pod jejich vedením dokázali dělníci se zcela primitivními nástroji vybudovat stavby, které bez větších oprav se užívají dodnes. Příkladem může být katedrála Notre Dame v Remeši. Další jsou neméně známé katedrály Notre Dame v Paříži a v Chartres. Věděli, na jakém místě se musí položit základy, z jakého materiálu stavět a hlavně kdy stavět. Také je zajímavé, že pod většinou takových staveb se nacházejí prameny nebo jiný zdroj vody. Toto musí napovědět, že šlo o využívání proudění Nehmotných energií, proto také v těchto stavbách je pozitivní (božské) prostředí. Postupem doby, jak narůstala potřeba, aby více jedinců mělo tyto znalosti o architektuře, začali se tito znalí jedinci sdružovat a zakládat jakési „školy“. Žákem se ovšem mohl stát až ten, který osvědčil jisté vlastnosti. Také nutno přihlédnout k tomu, že tyto velkolepé stavby byly budovány po více generací, takže musel být nějaký následník stavitele, který byl „zasvěcený“. V současnosti  jednotlivé skupiny existují už jen jako zájmové sdružení, jak o nich je psáno v encyklopedii.

Katedrála Notre-Dame v Chartres

 

Zajímavá je orientace katedrály směrem k bodu, kde při letním slunovratu vychází slunce. Svědčí to o záměrné spolupráci astronoma, geometra, skláře i kameníka

„Je celá z kamene, má nádhernou a pevnou klenbu, která jistě přečká až do dnů posledního soudu. Proporce vyjadřují nebeský řád, architektura se číselnou harmonií podobá hudbě.“ Zmíněnými slovy popsal královský kronikář Vilém Bretaňský jednu z největších gotických sakrálních staveb a nejvýznamnější mariánskou svatyni ve Francii – katedrálu Notre-Dame v Chartres. Podle dalších pramenů je v jejích 2 000 kamenných postavách, třech velkých rozetách a 176 oknech s malbami na skle zaznamenáno celé Písmo svaté.

Pohled  shora na dlažbu v katedrále

Srovnání půdorysu katedrály s konstrukcí  egyptských energetických  zářičů  v podobě písmene ,,fí“

 
 

Galerie ,,svatá loď“

 

Pohled na vnitřek katedrály

 

Okna s malbami na skle

 

Pohled na  architekturu uvnitř chrámu

 

Studna moci byla dlouho zasypaná

Bludiště není jediné tajemné místo katedrály, v kryptě pod ní se nachází tzv. „studna moci“ z dob keltských druidů, připisovaly se jí zázračné účinky. Kdo pil devět dní její vodu a v noci u ní spal, ten se prý hned uzdravil. Podle církve ale šlo o rouhačství.

 

V roce 1650 proto zazdili podzemní chodbu, která k ní vedla, a studnu zasypali. Až na počátku minulého století ji archeologové znovu odkryli a spolu ní i zbytky keltských staveb. Naštěstí se negativní postoj diecéze změnil a je opět přístupná veřejnosti.

Sedmdesát metrů dlouhá galerie, jíž se říká svatá loď, opět slouží při bohoslužbách. Tam, kde kdysi přespávali poutníci, stojí vzácná křtitelnice z 12. století, stále využívaná ke svému účelu…

Bazilice Saint-Remi v Remeši dominuje podle badatelů číslo šest.

 

Chór baziliky Saint-Remi v Remeši vzývá podle znalců číselné symboliky k duchovnímu povznesení ve znamení šestky. Svatostánek vyrostl na místě antického pohřebiště a pozdějšího benediktinského kláštera vybudovaného okolo roku 790. Výstavba samotného chóru proběhla v letech 1162–1181 pod záštitou biskupa Pierra de Celleho

 Chrám Matky Boží v Paříži (Notre Dame)

 

Rosekruciáni se označovala tajná společnost, založená na západní mystické a esoterické tradici v Německu počátkem 17. století. Osobnost legendárního zakladatele „tajného“ středověkého řádu Růže a Kříže, Christiana Rosenkreuze je spojována s hermetickým učením.  Tento německý lékař a filosof měl putovat na přelomu 14. a 15. století do Jeruzaléma, ale podle základního rozekruciánského spisu Fama Fraternitatis však Rosenkreuz nedosáhl tohoto cíle, nýbrž nabyl v bájném arabském městě Damkaru esoterické poznání ve fyzice, matematice, magii a kabbale. Toto pak po návratu přes Španělsko šířil po Evropě.  Po roce 1614 zde byly anonymně publikovány tři rosekruciánské manifesty, Fama Fraternitatis Rosae Crucis (Pověst Bratrstva růžového kříže), Confessio Fraternitatis (Vyznání Bratrstva) a Alchymická svatba Christiana Rosenkreutze, za jejichž autora je považován teolog Johan Valentin Andreae. Jsou to sociálně kritické mystické spisy, které v podstatě líčí, jak by měla společnost vypadat. V podtextu navazují na pravidla, která obdržel Mojžíš na hoře Sinaj a znalosti o formování hmoty, aby sloužila ku prospěchu člověka (základy alchymie).

Johann Valentin Andreae autor rosekruciánských manifestů

 

Co je hermetismus?

Je to starověká, až do současné doby živá a ne zcela jednotná duchovně-nauková tradice.  Název pochází od základního díla Corpus Hermeticum, za jehož autora je považován antický řecko-egyptský Hermes Trismegistos. Z hermetické nauky vychází také alchymie. Hermetismus odvozuje svůj původ ze starověkého Egypta. Pramenem hermetických nauk jsou řecky psané spisy přisuzované Hermovi Trismegistovi, někdy považovaného za identického s egyptským bohem Thovtem sdružené do souboru Corpus Hermeticum. Za nejvýstižnější z nich bývá pokládána Smaragdová deska.

Renesanční ztvárnění Herma Trismegista

Jeden z hlavních principů hermetismu je první teze, kterou lze nalézt na smaragdové desce a která často podléhá různým (často ne zcela přesným) reinterpretacím. Při znalosti Systému Univerza je snadné pochopit, co je na desce sdělováno.

Caduceus (tj. hůl boha Herma) byl jedním ze symbolů hermetismu

  Smaragdová deska

Rozekruciánská tradice souvisí s tradicí svobodného zednářství a její historii lze spolu s historií alchymie sledovat až do osvícenství. Zamyslíme-li se nad tím, dojdeme k tomu, že vlastně všechno toto úzce souvisí s nástupem „vědecko-technické revoluce“ cca v 17. stol..

Dnes se na rosekruciány odvolává několik různých mystických tajných společností, které mají ve svém programu spíše filozofické nazírání na svět a nepletou se vědě do jejich scestných teorií. Členové těchto společenství jsou vesměs nějak spojeni s „kulturou“ (spisovatelé, výtvarníci, filmaři apod.). Své členství důsledně tají, aby při své hmotné činnosti  neměli problémy s vědeckou opcí.

Dopad  výrazného odklonění současné společnosti od Systému Universa a vzývání výdobytků současné vědy na každého jedince, celou  společnost a na přírodu můžeme denně sledovat z informací dorážejících na nás ze všech stran – z tisku, z masmédií a dalších zdrojů pokrokové technologie. Silně se zneužívá „demokratické“ moci vlastně vůči nositelům této svobody – občanům, tržní hospodářství ničí ve svém dopadu přirozené prostředí pro bytí člověka, neúcta ke všemu živému, k celé přírodě atd..  (ekologie, náklady na řízení státu, lokální válečné střety, apod.).


Závěrem mi dovolte shrnout, na základě poznatků z dnešní přednášky, současnou situaci u nás i ve světě. Všechny vztahy se vyvíjejí v návaznosti na jednání a rozhodování člověka. Podle toho se pozná, kým jsou a na jakém stupni vývoje je jejich Nehmotný Tvořivý Duch. V rámci svobodného vývoje TD ve hmotě je ale nutno zabezpečit podmínky pro  vývoj všech, ať jsou na jakémkoliv stupni. Důležité je však, aby ti na vyšším stupni svého vývoje, obklopeni jednáním nesouladným se Systémem se dokázali orientovat a nepodléhat davu, aby si mohli vysvětlit dění kolem nich, se kterým nesouhlasí, ale svou silou nic nezmohou, dokázali být ostrovem v moři nesouladu.